Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Tradiční versus netradiční

Tato  4.lekce pro mě byla zejména informativní.  Obohatila jsem se o nové pojmy –  eTwinning, WebQuest, hybridní školy.  Dozvěděla jsem se o možných výukových metodách (rozhlas, projekty, animace, hraní příběhů, publikování novin, myšlenkové mapy). Některé z nich jsem u nás ve škole již realizovala.

 Díky pročítání blogů některých mých kolegů jsem si uvědomila, že se dopouštím jedné chyby (ono je jich jistě více) a to, že když se žáky vytváříme, ať už příběhy, hrajeme scénky apod., nikdy to nezveřejňujeme. Vše probíhá v rámci třídy. Práce tudíž není zakončená. U příští aktivity už budu moudřejší.

Přiznávám se, že se pohybuji v bludném kruhu a rozhoduji se, zda netradiční výukové metody používat či nikoliv. Vážím si toho, že zde se zkušenějšími kolegy mohu diskutovat o tom, jak co nejlépe přiblížit žákům dané učivo, rozvíjet jejich dovednosti, schopnosti. To je však teorie, ale praxe je úplně jiná. Pokud zůstane maturitní zkouška a přijímací řízení na VŠ stejné, nemám šanci připravit svoje žáky na úspěšné vykonání těchto zkoušek. Dokud v našem školství budou přetrvávat a více se oceňovat faktografické údaje, nezůstane mi nic jiného než přejít na tradiční způsob výuky – učitel diktuje a žáci si informace zapisují do sešitů. Poté následuje test.  Z praxe mám zkušenost s tím, že sami žáci ve vyšších ročnících odmítají dělat něco jiného, na co nejsou zvyklí. Ono je to pro ně do jisté míry velmi pohodlné. Sedět a bezmyšlenkovitě si psát do sešitu, když si tedy někdo vůbec píše.  Pokud po nich vyžaduji něco neobvyklého, ťukají si na čelo, co jsem si to zase vymyslela. Než je přesvědčím o smysluplnosti zadaného úkolu, uběhne třetina hodiny. Pak nestačím probrat učivo a mám skluz,který se nelíbí vedení a inspekci. Což je někdy demotivující. Ale když uvidím jednoho, dva žáky, kterým se netradiční výuka líbí, jsem šťastná a na ty ostatní hned zapomenu. V současné době provádím kombinaci metod tradičních s netradičními a doufám, že jednou dojde ke změně k lepší. Přemýšlím, jak taky se svou trochou přispět do mlýnku.


Dvě pojednání o 7.lekci

Dvě pojednání o 7. lekci

Příprava budoucích učitelů

Zdravotnictví a školství považuji za dva nejdůležitější rezorty ve státě, kterým by měla být věnována nadstandardní péče. V oblasti školství pak shledávám za prioritní přípravu budoucích učitelů, neboť na nich záleží, jakým směrem se bude ubírat nová nastupující generace. Jsou tomu tři roky, kdy jsem poprvé vstoupila do třídy a měla učit. Cítila jsem se velmi osaměle. Přede mnou sedělo třicet adolescentů, kteří si mě okoukávali. Chtěla bych vědět, co se jim tenkrát honilo hlavou.  Během prvních odučených hodin jsem si uvědomila náročnost a zodpovědnost učitelského povolání. Zjistila jsem, že chyby, které jsme se spolužáky našim učitelům vyčítaly, dělám také. Snažila jsem se je odstranit, ale šlo a jde to stále těžko. Nejvíce mi tenkrát vadilo, že nemám vedle sebe někoho, kdo by sledoval moje hodiny a upozorňoval na chyby, kterých se dopouštím. Proto bych navrhovala, aby budoucí učitelé měli více praxe. Nejlepší by bylo, kdyby po složení státní zkoušky, která by ověřovala teoretické znalosti, studenti nastoupili na několik let do praxe. Poté by vykonaly praktickou zkoušku a stali se profesionálními učiteli.  Bylo by to sice náročnější studium, zato efektivnější.  Učitelé by byli lépe připraveni na své povolání, což by se odrazilo na změně mínění společnosti, která si v současné době neváží práce učitelů a podceňuje ji.

Komunikace mezi lidmi

Shlédla jsem videozáznam on-line přednášky Dana France a byla jsem překvapena, když se během úvodního představení zmínil o tom, že se svou manželkou komunikuje většinou přes skype, icq či jiná zařízení.  Což mě vede k úvahám o tom, kam se vytrácí mezilidská komunikace z očí do očí. Já si takové komunikace nesmírně vážím. Nejen že, od člověka získám okamžitou zpětnou vazbu (což sice u skype, icq také), ale mohu pozorovat jeho gesta, mimiku, zkrátka nonverbální komunikaci, která je mnohdy důležitější. Člověk, se kterým hovořím, je živý, mohu si na něho šáhnout, pohladit ho…. Ono je to vždycky jednodušší špatné zprávy napsat než sdělit přímo. Což v praxi pak například vypadáte, že propuštění z práce Vám dojde emailem. Nemohu si pomoci, ale připadá mi to, jako kdyby se lidé chtěli před něčím skrýt.  Bojím se, že přijde doba, kdy lidé budou doma zavření ve svých pokojích a komunikovat se světem budou pouze přes techniku. Nikdo nebude chodit po lese, nakupovat, ulice budou prázdné …brr, hrozná představa. Navíc se nezmiňuji ani o zdravotních problémech, které se u každého objeví.

Vím, že se vývoj technologií nedává zastavit. Respektuji ho, ale přesto pamatujme na staré moudré přísloví – Všeho s mírou…


Zhodnocení – 6.lekce

Tato lekce zahrnovala 2 základní okruhy problémů, ke kterým bych se chtěla vyjádřit:
- Hodnocení učitele
Je podle mě absurdní hodnotit učitele podle toho, jakých výsledků dosáhli jeho žáci. Obávám se, že by to mohlo vést ke snížení úrovně znalostí žáků. Ve snaze mít co nejlepší výsledky ve svém předmětu, by mohl učitel snižovat náročnost testů, ústních zkoušení… Pokud se žák dané informace nechce naučit, pak se je prostě nenaučí a je jedno, zda se učitel snaží či nikoliv. Na začátku každé hodiny vysvětluji, proč danou látku budeme probírat a jak se dá v praxi využít. Někdy je však těžké něco smysluplného vymyslet. Dost často používám obehranou frázi – budete to potřebovat k maturitě. Což se mi samotné nelíbí. V prvé řadě chci, aby se moji žáci učili sami pro sebe. Chci, aby na učení pohlíželi jako na proces, který CHTĚJÍ dělat a ne že MUSEJÍ. V praxi to vypadá tak, že se učí z povinnosti a kvůli rodičům (aby od nich měli pokoj) a maturitě.
Hodnotit učitele by měl ředitel či jeho zástupce, například formou hospitací, popř. natáčení hodin na video. Je to nejlepší forma, jak získat zpětnou vazbu od někoho jiného. Ve škole, kde učím, pan ředitel chodí pravidelně na hospitace, buď jsou to takové krátké vstupy během výuky (asi 10minut) anebo sedí společně se žáky v hodině 45minut. Poté samozřejmě následuje reflexe.
Mám takovou svoji naivní představu, kterou však nechci opustit – učitel by měl svoje povolání vykonávat z lásky k dětem a ze snahy jim předat co nejvíce informací, které by jim pomohly uplatnit se ve společnosti a vést spokojený a šťastný život.

- Hodnocení žáků
K tomu, abych za co nejkratší dobu získala co nejvíce známek od žáků, je nejlepší využívat testy s uzavřenými otázkami. Tím však pouze zjistím, kdo se co dovede „nadrtit“ nebo opsat. Proto se snažím postupně opouštět tuto metodu a hledat jiné alternativy (př. porozumění textu). V tomto ohledu však narážím na problémy – viz. např. testy z nové maturity – když jsem viděla zadání testů z dějepisu, tak mi bylo jasné, že moji žáci se svými schopnostmi analyzovat text, srovnávat informace v něm obsaženém, nepochodí. Celý test z dějepisu byl postaven na faktografických znalostech – zejména studenti museli znát přesná data, kde se co kdy stalo. Pokud budu chtít, aby moji studenti byli u maturit úspěšní, MUSÍM najet na klasické tradiční metody – memorování.
Ve škole využíváme iskolu, která slouží jako – třídní kniha, žákovská knížka, skladiště vytvořených prezentací, materiálů, které si mohou žáci stáhnout a používat je. Rodiče mají také přístupová hesla, prostřednictvím nichž mohou sledovat prospěch svého dítěte. Je to mnohem lepší než klasická žákovská knížka, neboť pak lze snadněji podchytit případný neprospěch a učinit včas nápravu.


Zhodnocení 5.lekce

Vzhledem k tomu, že nikde není napsáno (nebo jsem to alespoň nenašla), jakým způsobem provádět hodnocení daných lekcí,vypsala jsem si pár myšlenek, které mě během pročítání článků a sledování videí v souvislosti s touto lekcí napadly :
- Je to samá teorie, která je samozřejmě také důležitá, ale kdy už se začneme bavit konkrétně – jak dané technologie využívat v jednotlivých předmětech?
- Nejprve učitelé musí sami poznat a naučit se ovládat nové technologie. Takže se na chvíli octnou v roli žáka. Teprve pak svoje získané znalosti zakomponují do své výuky. Kdo je to však naučí? Umí začínající učitelé pracovat s technologiemi? Nejprve je nutno změnit studium přípravy učitelů, poté změnit přijímacího řízení na VŠ a až nakonec měnit výuku na školách
- Zlobivý žák=nudící se žák, k čemu by prostřednictvím nových technologií nemuselo docházet. Pokud mi ve třídě někdo začne zlobit, je to pro mě signál, že jsem ho svým výstupem nezaujala. Nesmíme to však brát doslova, neboť mezi žáky se vyskytují osoby, které zlobí za každou cenu, jen aby na sebe upoutali pozornost.
- Nové inovativní metody nejsou pro všechny. Pokud bych měla porovnávat – žáci ve 2.,3, 4. třídě SŠ odmítají nové metody, nejvíce jim vyhovuje forma výuky – přednáška a negativně reagují na něco nové. Zatímco žáci na 2.stupni ZŠ zase nejsou zvyklí 45 minut sedět v klidu, z 1.stupně jsou zvyklí na netradiční formy výuky,žáci jsou kreativnější, přizpůsobivější, aktivnější…Ale konkrétní informace neznají. Spoléhají na google, kde si vše potřebné vyhledají. Avšak přece internet nebudou mít pořád u sebe. Anebo ano? Měli by se začít spoléhat sami na sebe a na svůj vlastní úsudek. Kde jsou však hranice, které konkrétní informace by měl žák znát, aby je mohl poté použít a odvodit z nich další postup?
- Kooperace a kolaborace – v praxi je ideální spojení obou dvou. Nejprve každý vypracuje svůj úkol samostatně, poté diskutují nad jednotlivými úkoly společně. Víc hlaví víc ví.
- Mrzí mě, že v této lekci i v těch předcházejících je spousta anglických textů, což mi znemožňuje nastudovat si problematiku více do hloubky. Vše zlé je pro něco dobré. Mám další důvod se opět vrhnout do tajů anglického jazyka.


Patří digitální hry do výuky?

Jsem velmi zmatená. V oblasti školství se nám nabízí velké množství alternativ, jak obohatit školní výuku. Což je samozřejmě dobré, ale jsem z toho zoufalá. Absolvovala jsem již spousty seminářů, ale na žádném z nich mi neřekli, jak poznat, která alternativa je ta pravá. Vím, že vývoj jde dopředu a nelze ho zastavit a alternativ bude přibývat. Ale jak dlouho tomu tempu budeme stačit? Nejsme přece žádné stroje….

 Počítačové hry jsem nikdy nehrála. Z jakého důvodu bych je měla teď začít hrát? Mám stále před sebou obraz bratra a jeho kamarádů, kteří při hraní počítačových her buší do klávesnice, hádají se a nevnímají okolí. Tenkrát mi to přišlo divné, proč hrát např. NHL (hokej) na počítači, když si ho mohu jít zahrát do nedaleké haly, přičemž potkám spoustu kamarádů, se kterými se pobavím, unavím svoje tělo a zároveň jsem na čerstvém vzduchu.

Zároveň mě však digitální hry lákají. Dívala jsem se například na hru Evropa 2045 a musím říct, že princip hry mě zaujal. Těším se, až si ji vyzkouším, neboť pro můj předmět, který učím – ZSV je ideální. Na druhé straně mě nenapadá, jak využívat počítačové hry v tělesné, výtvarné a hudební výchově.

 Teď si vzpomínám na moje druhé setkání s počítačovými hrami. To bylo minulý rok v hodině dějepisu, kdy mi žáci ukazovali během výuky hru, která se odehrávala v Egyptě. Zrovna se mi hodila, neboť jsme si na ní ukazovali stavby V Egyptě charakteristické pro tehdejší dobu. Náhle jsem žákům byla blíž. Ocenili, že mě zajímá, co ve svém volném čase dělají. A já jsem byla ráda, že se naučili to, co jsem potřebovala.

 Bohužel si nedovedu představit, jak by realizace hraní digitálních her ve skutečnosti vypadala. V době, kdy spousta škol řeší existenční problémy a ředitelé škol věnují velké úsilí tomu, aby získali co nejvíce nových žáků, tváří se skepticky na zakoupení nových počítačů. Ideálem by bylo, kdyby každá učebna měla tolik počítačů, kolik má žáků. Není to utopie? Nemyslím si, neboť vývoj to vyžaduje a nastane doba, kdy se budeme muset podřídit. Vývoj nás donutí.

 Díky 3. lekci jsem si uvědomila, jakým způsobem mohu hry ve škole využívat. Nelze přemýšlet o tom, zda-li hry žáci chtějí nebo ne. Na to máme jednoznačnou odpověď – současná síťová generace chce počítačové hry. A my jsme povinni jim je dát. Teď bychom měli spíše přemýšlet, jak je efektivně  využívat  v jednotlivých předmětech tak, aby žáci zábavnou formou získali informace a vyzkoušeli si na vlastní kůži potřebné dovednosti.  Digitální hry však beru jen jako jednu z mnoha možností, jak obohatit výuku ve svých předmětech. Přitom se řídím starým příslovím – „Všeho s mírou“. Ne vždy a za každou cenu.

 

 


2.lekce – ICT technologie

Na úvod mého příspěvku bych se chtěla omluvit za zpoždění v elearningu. Nebylo způsobeno mou leností, ale kvanty práce, která se na mě nahrnula a čekala na okamžité vyřešení. Snad to vše doženu.  Mám dojem, že jsem více úředník, psycholog a opravář v jedné osobě, ale jen ne učitel.

Všímám si, že ICT technologie odpoutávají studenty od reality a v některých případech plní funkci tzv. úniku od všech problémů, se kterými se žáci potýkají. A není jich málo. Víc než hrnutí nových informací do hlav studentů, potřebují lásku a porozumění. Když doma tyto základní potřeby neuspokojí, uchylují se k ICT technologiím – např.sociálním sítím, kde nacházejí porozumění u neznámých lidí. Je to dobře?

Tato druhá lekce mě donutila k sebereflexi:

-           v jakých předmětech využívám ICT technologie – v podstatě ve všech, které učím – dej, zsv, prn. Vyrábím si ppt prezentace, pouštím ukázky z filmů, písničky z youtube…  Dovoluji studentům vyhledávat na pc informace, které s nimi třídím a srovnávám. Problém je v tom, že jen některé třídy mají počítače. A ty jsou ve většině případech plné.

-          zda je smysluplně využívám – tím si nejsem jistá. Pociťuji značné rezervy ve využívání internetu v hodinách. Mohl by mi někdo poradit, jak internet ve výuce správně využívat?

-           jak často – průměrně 1 krát za 14 dní v každém předmětu. Což je žalostně málo.

Vadí mi, že se neustále mluví o tom, jak ICT technologie mohou za to, že klesá intelekt našich studentů. Viz například Mark Bauerlein „Zatím žádná generace nezakusila tak obrovské zdokonalení technologií doprovázené tak malým intelektuálním pokrokem.“ Z této citace i dalších jsem nabrala dojem, že se dává za vinu špatný prospěch žáků na školách  ICT technologiím – částečně to může být zaviněno učiteli, kteří neví, jak ICT technologie používat, ale jsem si jistá, že samotné ICT technologie za to nemohou. Vina spadá na samotné studenty, kteří nemají tolik sebekázně a neumí si zorganizovat svůj čas tak, aby efektivně využívali svůj volný čas. Částečně by je to měla naučit škola. Ale co rodiče? Proč se musí vzdělávat v této oblasti jen učitelé? Myslím si, že i rodičům by neuškodilo takové ICT vzdělávání, aby mohli  dětem pomoci.